Mezinárodní výstava psů Praha - 7.11.09

   V sobotu 7.11.2009 jsem se já, Tajík, účastnil MVP v Praze-Letňanech. Všechno to začalo už večer pře výstavou, bohužel ne úplně tak, jak si panička přála . . . Od malička moc nerad chodím po schodišti, a bohužel zrovna v předvečer výstavy jsem měl takový strach, že mě panička nepřemluvila. Snažila se, ale já do koupelny v podkroví postě nešel. Co naplat, nakonec se panička musela vzdát a protože už dávno nejsem žádný drobeček, tak nezbylo nic jiného, než provizorní "koupání" mokrým ručníkem a teplou vodou. Po vyčerpávající přípravě jsme šli pozdě spát a ráno už mě panička zase brzo budila. Ještě jsem se nestihl rozkoukat a už jsem se česal. Potom rychle sbalit věci, naložit do auta - hlavně abychom nic nezapomněli - a hurá na cestu!

Trochu mě zmátlo, že jedu sám, že jsme zbytek smečky nechali doma. Vždycky jezdí všude se mnou, tak proč jedu dnes sám? No nic, nedá se nic dělat. Cesta probíhala hladce, až do té doby, než jsme se přiblížili k výstavišti. Tam nastal, jak je ostatně v Praze pravidlem, problém. Zpočátku jsme byli v klidu, měli jsme zkušennosti z minule, takže jsme se zácpou na příjezdu k výstavišti počítali. Když jsme ovšem za 45 minut popojeli asi o 20m, tak začala nervozita stoupat! K tradičně ucpané silnici se přidala dopravní nehoda, a to byl konec. Hodina uzávěrky prezentace se nezadržitelně blížila a my pořád stáli na místě. Všichni z okolních aut, alespoň ti co mohli, vystupovali a šli se svými pánečky na výstaviště pěšky a zbytek doporovodu trpělivě čekal ve frontě. Ale co já? Já mám jenom paničku, ona tu auto nechat nemůže a já se sám také nepřihlásím :-( Nakonec jsme se smířili s tím, že přijedem pozdě a výstavy se nezúčastníme. Po téměř dvouhodinovém stání se kolona konečně rozjela my téměř s hodinovým zpožděním dorazili k našemu kruhu. Naštěstí se před námi předváděli ještě naši afgánští příbuzní! Hurá!!!! Stihli jsme to, můžeme se předvést. Panička měla velkou radost.

Protože bylo Afgánců hodně, tak nám panička našla pěkné klidné místěčko k čekání a odpočinku. To bylo super. Musím říct, že jsem z té velké haly, spousty lidí a pejsků a hluku byl celý nesvůj. No, vlastně jsem měl pořádný strach. Panička mě ale  pořád uklidňovala, seznámila mě s ostatními barzojími kamarády, trénovala se mnou běh (já totiž běhám v kruhu hrozně nerad), takže jsem se nakonec docela uklidnil. Co mi také zbývalo jiného . . .

A pak to bylo tady, přišla na nás řada. Panička mě ještě rychle učesala a šli jsme na to. Musím přiznat, že jsem se při běhu moc nepředvedl :-( Ale paní rozhodčí jsem se líbil, tak mi dala ještě jednu šanci. Nechtěl jsem paničku zklamat, takže jsem se snažil. A stálo to za to! Paní rozhodčí byla spokojená a my vyhráli!!!!!

Měli jsme ohromnou radost, zcela upřímně jsme s tím vůbec nepočítali. A o to nás to víc těšilo :-) Že by náš úspěch mohl být ještě větší nás v tu chvíli vůbec nenapadlo!

V boji o CACIB jsme skončili druzí!

Celé to úsilí a útrapy před výstavou se nám vrátli zpět. Vezu si domů CAC a CACIB, panička září štěstím a já jsem za odměnu dostal kuřecí řízek!

No řekněte, není to nádhera :-)